Zdeněk Trávníček: Přínos meditace samatha pro pokrok v emancipaci

Buddha učil Dhammu jako metodu zvládání života, jako umění žít šťastně. K dosažení opravdového štěstí a svobody od utrpení je nutné naučit se ovládat mysl a čistit ji od nečistot, které blokují svobodné, šťastné prožívání zde a nyní. Neodmyslitelnou součástí Buddhovy nauky jsou metody kontroly mysli a jejího čištění. Tyto metody se zahrnují pod pojem meditace (bhávaná). Meditaci lze rozdělit do dvou základních forem — soustředění (samádhi, samatha), které je sjednocením a zklidněním mysli, a vhled (vipassaná), který vede k prokouknutí tří charakteristik skutečnosti a odvrácení se do Nibbány.

Meditační vhled do charakteristik pomíjivosti (aničča), útrpnosti (dukkha) a ne–já (anattá) je předpokladem úplné svobody od utrpení. Tato svoboda je výsledkem čištění mysli, kterým je nepřítomnost chtivosti, nenávisti a zaslepenosti. Za jedinou cestu, která vede k této trvalé svobodě, k prožitku toho nejjemnějšího štěstí Nibbány, označil Buddha praxi meditace všímavosti a vhledu (satipatthána-vipassaná bhávaná). Proč tedy Buddha učil své žáky také metody jak kultivovat klid (samatha)? Buddha učil metody samatha jednak proto, že jistá míra soustředění je předpokladem pro rozvoj vhledu, jednak proto, že metody samatha vyřazují myšlení a tím umožňují preverbální změnu postojů.

Buddha učil dva typy samatha meditace - techniky nebeského dlení (dibba–vihára), které vedou k magickým schopnostem a božská dlení (brahma–vihára) umožňující bohorovné prožívání lásky, soucitu, spoluradosti a vyrovnanosti. Meditace samatha se dá také dělit na technicky prováděnou práci se smysly a na postupy blízké modlitbě, v nichž jde spíše o uvažování, kontemplaci. Do té první skupiny patří techniky práce s 10 přípravky barev a elementů nazývanými kasina. Techniky v té druhé skupině jsou nazývány anussati, což lze přeložit jako uvažování či kontemplace. Patří sem jednak šest spíše religiózních kontemplací: zpřítomňování kvalit Buddhy (buddhánussati), Dhammy (dhammánussati), Sanghy (sanghánussati), etických kvalit (sílánussati), štědrosti (čágánussati) a personifikovaných božských kvalit (devatánussati), ale také techniky kontemplace smrti (marana–sati), kontemplace částí těla (káyagatá–sati) a kontemplace smířenosti (upasamánussati).

Do skupiny deseti anussati je řazeno i všímání nádechu a výdechu (ánápáná–sati), které zde ale hraje specifickou, vše završující roli. Ánápáná–sati se vymyká označení jako „uvažování“ (anussati), protože se jedná o techniku, v níž není přítomno verbální uvažování ani imaginace, jak je tomu u dříve zmíněných technik anussati. Všímání nádechu a výdechu se dá použít pro dibba–vihára, ale také v oblasti brahma–vihára. Nejdůležitější použití techniky všímání nádechu a výdechu je pro meditaci ariya–vihára. Buddha ji používal celou cestu až po dosažení Nibbány. Technika ánápáná–sati se používá ve všech čtyřech kombinacích samatha–vipassaná, které učíme v tradici Áyukusala přesně dle původní Buddhovy instrukce.

Ono ve světě běžné nesvobodné a nešťastné prožívání je způsobeno přítomností nečistot v mysli (kilesa). Nečistoty mysli se vyskytují na různých prožitkových úrovních (kilesa–bhúmi) buďto jako sklony a popudy (ásaya, anusaya), nebo jako procesy představování, myšlení a rozhodování (vítikkama), nebo jako prvky zevně pozorovatelného chování (pariyutthána). Jedná se tedy o tři prožitkové úrovně nečistot mysli. Sklony a popudy (ásaya, anusaya) jsou latentní, dřímající tendence, které zůstávají neprojevené, dokud nejsou živeny podněty skrze šest smyslových kanálů; do té doby nejsou přítomny v našem aktuálním prožívání. V okamžiku, kdy je začneme krmit, se vynoří na povrch v procesu představování myšlení a rozhodování. Tyto procesy mají tendenci se nějak projevit, jít ven. Pokud k tomu dostanou šanci, tak se manifestují a jsou pozorovatelné zvenčí jako sledy chorobného chování či řeči, které vede k utrpení. A to je úroveň přestupků pariyutthána.

Vnější chorobné chování a řeč můžeme získat pod kontrolu skrze etiku (síla), tedy tím, že dodržujeme etická rozhodnutí. Vnitřní chorobné představování, myšlení a rozhodování však již pod kontrolu nedostaneme pomocí etického tréninku, ale teprve skrze moudré uvažování (yoniso–manasikára) a kultivaci soustředění (samatha). Při tréninku soustředění vysoce účinnými technikami dibba–vihára dokonce dochází k aktivaci latentních nečistot, což může vést k nebezpečným zápletkám do povrchně senzačního prožívání, kriticismu či fanatismu. Pouhý trénink soustředění tedy nevede k odstranění, či vykořenění chorobných dřímajících tendencí, oněch sklonů a popudů (ásaya, anusaya). K vykořenění těchto latentních patologických jader vede jedině meditace všímavosti a vhledu (satipatthána–vipassaná).

V nejpokročilejších stádiích meditace jakéhokoliv druhu je potřeba kultivovat dovednosti vyvažování článků pohroužení (džhánanga) a postup patera mistrovství (paňča–vasiyo). Aby je bylo možné vyvažovat, je třeba nejdříve vědět, jak je kultivovat. Pro kultivaci džhánanga jsou nejvhodnější právě techniky dibba–vihára, které však vedou též ke všeobecnému zcitlivění. Kromě toho otevírají zasuté obsahy mysli, které mohou být ohrožující pro osobní integritu (síla). To může vést k přehnané kritičnosti, která se případně projeví v agresi, depresi, pochybovačnosti či takzvané ztrátě důvěry. Mysl může být zaplavena paranoidními představami nebo exotickými vizemi. Ani ty nejsenzačnější, komplikované obsahy mysli nesouvisejí však s jednoduchou extatičností meditačních pohroužení (džhána). Povrchní senzacechtivost může být nebezpečím a závažnou překážkou při pokroku soustředění. Komplikované představy jsou v protikladu k jednovrcholovosti (ekaggatá) pohroužení. Proto je nutné meditujícím opakovaně zdůrazňovat, že čím pokročilejší je meditace dibba–vihára, tím jednodušší je představa (nimitta) meditačního předmětu.

Hlavním účelem tohoto pojednání je vyjasnit, jaký přínos má meditace klidu pro rozvoj emancipace. Z dříve uvedeného je patrné, že meditace klidu nevede k trvalému vykořenění nečistot mysli, ale pouze k jejich potlačení a dočasnému vyčištění mysli na úrovni představování, myšlení a rozhodování. Tedy, že ani pokročilá praxe soustředění nezajistí meditujícímu trvalé bezpečí před vlivem nečistot mysli. Přesto je možné dosáhnout pomocí kultivace soustředění dočasné svobody vystoupením ze světa mnohosti (papaňča), ve kterém mají možnost bujet naše patologie, jež nám blokují cestu ke svobodě. K tomu, abychom se dočasně osvobodili od pout, které nás váží k tomuto světu mnohosti, musíme překonat pět překážek (nívarana). Překonáním těchto nívarana se dostaneme do oblastí extatického, chtivostí a nenávistí neblokovaného prožívání meditačních pohroužení (džhána).

K tomu, aby bylo možné dosahovat meditačního soustředění překonáním překážek pokroku pohroužení, je nutné vykultivovat patero mistrovství (paňča–vasiyo), o kterých podrobně byla řeč v jednom z předchozích přednesů. Tato mistrovství jsou stejně tak důležitá při praxi meditaci všímavosti a vhledu, kde je rovněž nutné překonat pět překážek bránících v pokroku vhledu. Tam jde ale o trvalé odstraňování nečistot působících překážky, zatímco při samatha jsou jen dočasně potlačovány. Dovednost v dočasném úniku ze světa mnohosti do světů extatického prožívání svobody a volnosti tak ovlivní i dovednost na cestě k trvalému odvrácení se od utrpení, na cestě k Nibbáně.

Přínos meditace samatha pro pokrok v emancipaci lze tedy shrnout následovně: Bez jisté míry soustředění není možné rozvíjet vhled. Na druhou stranu rozvíjení soustředění je podmíněné určitou moudrostí. Dočasné dosažení stavu čistoty mysli (čitta–visuddhi) vede k otevření prostoru svobody, z nějž je možno získat odstup a lépe přehlédnout situace všedního dne i meditativního života. Ale nejen to. Vede také ke zvýšení vědomí (adhi–čitta), umožňujícímu překračování hranic každodenního a tím vidění dosud netušených možností, nových cílů a cest k nim. Meditační pohroužení tak zpřístupňují prožívání vyšších, božských světů v božském dlení (brahma–vihára), vedou také k magickým schopnostem jako výsledku kultivace nebeského dlení (dibba–vihára). Oba tyto typy meditačních pohroužení připravují mysl pro lepší pokrok v ušlechtilém dlení (ariya–vihára), které je tím vlastním nejvyšším cílem Buddhovy nauky.

stáhnout