Základní informace o kurzu Satipatána-Vipassaná

Záznam rozhovoru, který proběhl mezi Katkou Habinovou a Zdeňkem Trávníčkem na závěr meditačního kurzu Vipassaná 1., dne 13/7/2024.

 

Přepis z nahrávky do psané formy: Michal Samuelčík a Martin Nehyba

Úprava a korektura textu: Beata Rašková a Samuel Raška (Bodhi Frenštát)

K: Mohl bys na začátek přiblížit základní informace o kurzu Satipatána-Vipassaná, který vedeš ty i Roman Hytych? 

Z: Kurz je koncipován tak, aby meditující mohli maximálně využít čas a prostor pro pokrok v meditaci všímavosti a vhledu. Znamená to, že je velmi pečlivě vypracován program, který vede meditujícího kurzem tak, aby mohl maximálně zjednodušit svoje činnosti. Zároveň jsou instrukce k meditaci a přednesy načasovány tak, aby co nejlépe doprovázely meditujícího adekvátně jeho úrovni. Celý kurz je nastaven tak, aby účastník nemusel dělat nic kromě meditace, jídla a spaní. Aby byl plně zabezpečen a mohl většinu času a energie věnovat pouze všímavému zaznamenávání skutečnosti prostřednictví meditační praxe. Díky tomu se mysl meditujícího může dostatečně zklidnit, což potom umožní jasně zaznamenávat tu prožitkovou skutečnost a poznávat vlastní mysl.

Jde o to, že poznám, jak sám funguji, jak funguje moje mysl. Poznám specifika i obecné mechanismy, procesy fungování mysli a charakteristiky těch procesů. To mi umožní čím dál tím lépe zvládat to náročné. Nejenom meditativně, ale i v každodenním životě a rozvíjet to, co mně přináší pohodu, štěstí, odstup a klid. Což se dá rozvíjet opakovaným tréninkem a opakovaným ježděním na meditační kurz, protože intenzivní praxe umožní získat čím dál tím větší nadhled a svobodu i při zvládání každodenního života.

K: Jaká je koncepce celého kurzu?

Z: Kurz začíná první den večer kontraktem, dá se říci domluvou, kde konkretizujeme naši nabídku a podrobněji zjistíme očekávání účastníků kurzu. Další den obdrží instrukce na sedící meditaci – Ánapánasati a meditaci chůze – Čankamana. No a pak se to rozjíždí. Intenzivní meditace, brzké vstávání, od druhého dne se vstává už v pět hodin ráno. Střídá se sedící a chodící meditace podle specifického rozvržení. Meditující se snaží přehodit výhybku z každodenní mnohosti, změti řešení různých věcí do naprostého zjednodušení, fungování ve skutečnosti, v tom teď a tady. To umožňuje postupné čištění mysli od různých vzorců, programů a strategií, které nám přináší bolest a trápení v každodenním životě. Po celou dobu je k dispozici učitel Dhammy (Buddhovy nauky), který doprovází meditující. Není to masová záležitost, protože individuální doprovázení má za podmínku komorní účast.

K: Mohl bys více rozvést, jak probíhá den účastníka kurzu?

Z: Dalo by se říct, že je každý den rozvržen do čtyř bloků. První, ranní blok (od páté do osmé hodiny) je meditační. Následuje snídaně a asi hodinka volna. Druhý blok (od devíti do dvanácti), je opět meditační. Pak máme oběd a siestu. Odpolední, třetí blok (od čtrnácti do skoro devatenácti hodin) je intenzivně meditační. Pokračujeme večeří a pauzou. Následuje večerní program (poslední blok), který začíná přednáškou neboli přednesem. Ten není příliš rozsáhlý, jenom do té míry, aby měli meditující možnost svou praxi vyhodnotit, prožít svou zkušenost. Kolem desáté hodiny je večerní program uzavřen meditací dobrotivosti, mettá bhávaná. Účastníci, kteří jsou v intenzivní meditaci, někdy mettá bhávaná nedělají a meditují dál, někdy i celou noc.

K: Jaký je optimální počet účastníků na kurzu?

Z: To záleží na učiteli, ale pro mě se optimální číslo pohybuje mezi 10 až 15 účastníky. Jsem schopen učit ještě 20, maximálně 25 meditujících, ale to už je hraniční. Jde o to, že součástí kurzu jsou nejenom formální rozhovory s učitelem, ale účastníci můžou přicházet za učitelem i průběžně.

K: Pro koho je tento kurz vhodný? 

Z: Pro toho, kdo chce poznat sám sebe a neočekává nějaké ezotericko-fantaskní prožitky a změněné stavy vědomí, řekněme spirituální supermarket. Metoda, kterou vyučuji, je velmi jednoduchá a střízlivá, a zároveň díky ní dochází k velkému progresu v sebepoznání a poznání, jak funguje mysl.

Na druhou stranu, kurz meditace satipatthána vipassaná nemůže nahradit psychoterapii. To znamená, že pokud je někdo v nějaké životní superkrizi, tak nemůže očekávat, že přijede na kurz a meditace ho vyléčí. To není psychoterapie. Nebo pokud je někdo vážně psychicky nemocný, tak meditace není léčba duševních poruch. Ta metoda je určená funkční mysli. Pokud tam je nějaká záležitost akutní psychické krize, tak meditace všímavosti a vhledu není vhodná, protože vede ke skutečnosti. Intervence pro akutní psychické krize vyžadují jiný rámec.

K: Napadá tě ještě někdo, pro koho kurz není vhodný? 

Z: Dhamma (Buddhova nauka) je otevřená všem, kdo o ni mají zájem. Ale napadá mě třeba hledač ezoteriky, který očekává například astrální cestování. To je jenom jiná podoba mnohosti papaňča. V každodenním životě prožívá nějakou mnohost, která tříští jeho mysl do nějaké zajímavosti, ulpívání, toužení a tak dále. A pak z toho uniká do jiné mnohosti ezoteriky a dalších proudů. Což je jenom další mnohost, akorát je „spirituální“. A tento kurz by byl pro takové lidi zklamáním. Naše metoda je orientována opravdu na to, jak dobře rozvinout, stabilizovat, zklidnit mysl a připravit ji, aby nebyla nástrojem myšlení, ale aby se stala nástrojem zaznamenávání. Protože když chceme poznat naši mysl, tak to, co ji poznává, je opět naše mysl. A v tom je ten paradox, a pro tuto metodu je potřeba vytvořit podmínky. 

K: Je nějaké věkové nebo zdravotní omezení?

Z: Není. Jezdí k nám na kurzy i staří lidé přes 70 let. U starších lidí může být jistá míra limitace, pokud mají omezenou hybnost. V tom případě je potřeba opravit instrukci k meditaci v chůzi. Limitující může být i organická porucha ve smyslu poškození mysli, třeba retardace, nebo nějaký zásah do organismu, který snižuje kognitivní schopnosti. A samozřejmě kurz není vhodný pro lidi, kteří jsou závislí na látkách, které zatemňují mysl. Když chci rozvíjet všímavost, což je ústřední schopnost mysli, která se tady trénuje, tak třeba užívání drog by šlo proti tomu. Týká se to i užívání některých silných léků. 

K: Je nějaké omezení spodní věkové hranice? 

Z: Není, ale pokud by se účast týkala nezletilých meditujících, doporučil bych předem individuální konzultaci i s rodiči, aby věděli, o co se jedná, a aby nevznikla nějaká nedorozumění – aby rodiče neměli pocit, že jejich dítě vstupuje do nějaké nebezpečné náboženské sekty nebo něčeho podobného. Nicméně na kurzu meditace všímavosti si nepamatuji mladého člověka pod 18 let. Většinou nám věkové rozmezí začíná univerzitními studenty. Já osobně bych doporučoval účast až od dospělosti.

K: Jsou nějaké jiné podmínky, které musí účastník splňovat?

Z: Ano, jedna z podmínek je, že než účastník jede na kurz 14denní meditace všímavosti a vhledu, měl by absolvovat minimálně jeden víkendový kurz, který pořádáme, a to na podzim nebo na jaře. Takový kurz už obsahuje nějakou míru struktury a podmínek, které potom jsou i na kurzu meditace všímavosti a vhledu. 

K: A proč je to podmínkou? 

Z: Protože 14denní kurz je dost náročný pro člověka, který nikdy intenzivně nemeditoval. Na takovém kurzu člověk vstává v pět ráno a hned začíná meditovat. Postupuje podle programu, který jsem tady už nastínil. Konfrontace se svou vlastní myslí a se vším, co se toho týká, je dost intenzivní. A někoho, kdo o tom vůbec nemá ponětí, může být dost zaskočený. Je to velký nápor to vydržet a zvládnout.

Druhý aspekt je, že se na víkendovém kurzu seznámí s jedním z učitelů, kteří pak vedou i dlouhodobý kurz. Je to výhodné, pokud je ten stejný učitel i na velkém kurzu. Účastník pak kurz lépe zvládá, neboť má k učiteli o něco větší míru důvěry. To znamená že už přichází k někomu známému a není to tolik neznámých a náročných věcí najednou. Protože my od začátku, jako učitelé, máme před sebou jeden ze základních důležitých principů – chráníme meditující. I před nimi samotnými.

Takže to není o tom, že bychom z kurzu chtěli dělat nějakou prestižní akci, ale o tom, že od začátku dbáme na to, aby si meditující vytvářeli podmínky, které mírní utrpení. Takže je lepší už od začátku je chránit a radši jim říct: Tak jeďte ještě na jeden, nebo dva malé kurzy a pak to můžete vyzkoušet příští rok, až bude zase vipassana.

K: Jsou nějaké podmínky, které musí meditující dodržovat během kurzu?

Z: Ano, podmínky meditující obdrží už předem. Po celou dobu kurzu je třeba se zdržet chování, které jde proti rozvoji všímavosti a tréninku mysli. A to je: zdržovat se ubližování a zraňování ostatních, zdržení se okrádání, obelhávání, lhaní, pomluv, a zdržení se nějakého úletu ve smyslu smyslnosti. K tomu patří i zdržení se požívání alkoholu nebo užívání drog, které také zatemňují mysl. Toto je pět pravidel, která jsou po více než dva a půl tisíce let respektovaná buddhisty, kteří se takto chrání.

Další podmínkou je tzv. ušlechtilé mlčení, které se v Buddhově učení jmenuje tunhí bhávo. Proč ušlechtilé? Protože má za účel vytvořit klid a prostor pro poznání sebe sama. A to je vyšší cíl. To je ušlechtilý cíl. Tunhí bhávo znamená, že se účastník zdržuje, až na výjimky, veškeré komunikace s lidmi. A s učitelem komunikuje pouze v tom formálním rámci konzultace ohledně meditace. Jinak vlastně nepotřebuje s nikým mluvit, je uzavřený. Dokonce vypíná jakoukoli komunikaci s vnějším světem, protože meditujícím vřele doporučujeme si vypnout telefony po dobu kurzu. No a třetí podmínkou je, že účastník nebude po dobu kurzu mixovat různé meditační techniky, nebo provádět holotropní dýchání a podobně. Já proti těmto metodám nic nemám, ale v kombinaci s účinnou technikou meditace všímavosti a vhledu by to mohlo znamenat poškození meditujícího. 

Pokud by se meditující neřídil těmi pěti etickými rozhodnutími, kdyby se pro ně nerozhodl, tak já ho na ten kurz nepřijmu. Protože bych si nevzal odpovědnost za to, že se tím poškodí. Protože při intenzivní meditaci se otevírají různé zasuté skřínky našich vnitřních domácností. A z toho koukají bubáci a kostlivci. Tyto podmínky posíláme dopředu všem zájemcům, aby to věděli předem a mohli se rozhodnout, jestli za těchto podmínek jsou připraveni akceptovat program. Když na kurz přijedou, večer znovu kontraktujeme. Ptáme se, o co jim jde. Představíme podrobně znovu kurz. A ptáme se meditujících na to, odkud oni přijíždí, jakou mají zkušenost, co by rádi. A vytváříme kontrakt. A ještě ten večer můžeme zjistit, že si to nesedá. Například meditující řekne: "já jsem sem přijel si najít spirituálně založeného partnera nebo partnerku". A já se ho zeptám: a to je to jediný? A pokud by to byl ten jediný účel, tak mu řeknu, ať jde na Tinder a dá si tam specifikaci „spirituálně zaměřený partner“, ušetří tím čas a peníze.

K: A stalo se někdy, že jsi z kurzu někoho vyloučil nebo že třeba předčasně odjel neplánovaně? 

Z: Ano, stalo se to a je to v situaci, kdy někdo nečitelně sděluje, o co mu vlastně jde. Třeba když zjistíme, že kurz nesplňuje jeho očekávání, protože si myslí, že tady bude mít nějaký super zážitky, jako kdyby si vzal třeba houbičky nebo LSD. Pokud se domluvíme, že mu to zde nevyhovuje, tak s ním musím domluvit ještě jednu důležitou věc. On si zaplatil ubytování a stravu, protože to je součástí kurzovného. Nezaplatil si učitele, protože my to děláme zadarmo, učitele nejde zaplatit, není možný si ho koupit, to je v buddhismu tradice stará dva a půl tisíce let. Ale protože si zaplatil ubytování a stravu, tak tady dál může být, může chodit na procházky, ale musí respektovat klidný prostor meditačního centra. To znamená nedělat hluk, aby nerušil ostatní, kteří zde meditují. Může ten zbytek času mít jako dovolenou. A pokud ten člověk je schopen na to přistoupit a dodržovat to, tak je to v pořádku. 

K: Ještě k té přípravě: co bys doporučil člověku, aby mohl v klidu odjet na kurz? 

Z: Nemám žádné velké nároky, ale doporučoval bych nedělat moc špatných věcí ve smyslu ubližování sobě a druhým v každodenním životě. Protože když člověk začne meditovat, to znamená, zůstává sám se sebou, tak jeho mysl se najednou začíná víc otevírat. Když to převedu do běžného jazyka, tak najednou přicházejí výčitky. Na meditačním kurzu tomu není možné uniknout, jak to dělají lidi v běžném životě, že se třeba opijí nebo si zajdou na pařbu s přáteli, jen aby nebyli konfrontováni s vlastní mysli. Takže pokud se ptáš, co doporučuji, tak žít slušně a neubližovat druhým. Tím si vlastně vytvořit dobré základy pro intenzivní meditaci. 

K: Co přináší učení Dhammy a meditace tobě? 

Z: Hm, to je dobrá otázka. Sám mám zkušenost, co toto učení přinese do života, jaký to může přinést zásadní obrat v přístupu k životu. A když vidím, že se k tomu přibližují nebo to realizují další, tak z toho mám radost. Mám radost, že se podařilo podpořit dalšího člověka, který má zájem změnit svůj vztah ke skutečnosti a k životu v tom smyslu, že je víc v pohodě. A hlavně, když vidím, že mají progres, tak mi to přináší radost. 

Další věc je, že já si tu radost někdy vybavím i ve svém každodenním životě, nebo když jdu pro svou vlastní meditaci, tak si uvědomím, že to byl vlastně kus práce, že jsou z toho výsledky a že z toho mám radost. A radost energetizuje, takže když usednu k meditaci, tak mne to energetizuje. Je to jiná liga. 

V neposlední řadě tím doprovázením lidí, hovory s nimi, ale i tím že jim dělám každý den přednášky a doprovázející instrukce, tak si tím znovu a znovu kognitivně urovnávám to uchopení, to kognitivní, výkladové, vědomostní uchopení skutečnosti.

Ale zásadní je, že mnozí z těch lidí jsou se mnou v kontaktu po kurzu. Že mi občas napíšou nebo mě kontaktují, přijedou za mnou třeba do Centra všímavosti a mluví tam se mnou a já vidím, že je to vede k progresu v každodenním životě. Že lépe zvládají to náročné, ale i to dobré. To je pro mě, se přiznám, ta největší satisfakce. 

K: Zmínil jsi přednášky, ty probíhají každý večer. Jakou mají formu?

Z: Jedním ze základních principů tohoto kurzu je: dát meditujícím co nejjednodušší instrukci, aby pokrok získali především vlastní zkušeností. Informací tak dostávají v podstatě minimum, aby neměli předpojatosti nebo očekávání, ale aby mohli jít sami k té skutečnosti, protože samotná instrukce je jednoduchá a dostatečná. Informace, které dostanou na přednášce, slouží k tomu, aby zpětně ukazovaly mapu na území, které si meditující už prochází. 

Je důležité, aby to, co sdělujeme meditujícím, bylo v rovině předávání know-how, jak mají dovedně zacházet s vlastní myslí. A výsledky toho poznání, které oni získají vlastní zkušeností, si pak dávají do vztahu k tomu, co my jim zpětně říkáme na té přednášce. To je jedna z důležitých věcí, protože tím se člověk vyhne něčemu, co by byla indoktrinace. Princip Buddhova učení je minimalizace indoktrinace, jakékoliv, i v rámci Buddhovy nauky. To znamená orientace na induktivní získání vlastní zkušenosti.

No a když se to daří, tak ti lidé sami sílí a stávají se autonomními, protože jejich přístup k životu vychází z jejich vlastní zkušenosti a vlastní moudrosti, jak zacházet se skutečností. Tím vzniká jejich autonomie, emancipace. 

K: Jsi i terapeut. Jaký je pro tebe hlavní rozdíl mezi meditujícím a klientem v terapii? 

Z: Tam je zásadní rozdíl již v zakázce. Když ke mně přijde pacient nebo klient do terapie, tak on si definuje zakázku. Samozřejmě, když řekne něco, co vychází mimo moje kompetence, tak mu řeknu, že jsme si asi nerozuměli a dávám mu kontakt na někoho, kdo třeba tuto problematiku dělá, kdo se tím zabývá. V terapii si určuje zakázku klient.

Při tréninku meditace je to jinak. Ten cíl je definován Buddhou, nicméně v rámci toho kontraktování, o kterém jsem hovořil, já vlastně zjišťuji, jestli zakázka meditujícího se vejde do cíle, který definoval Buddha. Cílem je mírnění utrpení. A když ten meditující má očekávání, že přijel jenom na další spirituální EZO show, no tak tam vidím, že se to nepotkává a ten kontrakt neuzavřu. Ale když řekne: já bych chtěl stabilizovat a pročistit svou mysl a já vím, že se to vejde do té celkové zakázky Buddhova učení, tak to přijmu. Proto můžu formulovat i to, že podmínkou je zároveň, že budete dodržovat pět etických předsevzetí nebo ušlechtilé mlčení, o kterých jsem už mluvil, protože to je definováno cílem, který definoval Buddha. A tam se rozhodne, buď to meditující za těchto podmínek vezme, nebo ne. 

Zatímco když přijde klient do terapie, tak já mu tam nebudu říkat, že podmínkou je, že musí žít etickým způsobem života. To bych zasahoval do jeho autonomie. On se nepřišel trénovat v Buddhově učení, to tam vůbec nepatří. On přišel s tím, že má nějaké životní trable, že by rád využil doprovázení specialisty. A já jako specialista, když vím, že můžu, tak ho tím doprovázím. Ale já nikomu, ani v tréninku Buddhovy nauky, ani v terapii, nevnucuji, nenařizuji, nebo neradím, co by měl a co by neměl dělat. To je společné jak v psychoterapii, tak v Buddhově nauce. Dokonce i to, že neinterpretuji někomu jeho zkušenosti, ať už jako terapeut, nebo jako učitel Dhammy, to by byla past. Tohle je společné, ale rozdíl je v tom, kdo definuje zakázku. Jestli Buddha, nebo klient v rámci terapie. 

K: U obou profesí, jak u učitele Dhammy, tak u terapeuta, je zásadní faktor trpělivosti. Jak s tím pracuješ? Jaká je tvoje motivace, být takhle trpělivý? 

Z: To je soucit, empatie a respekt vůči klientovi nebo meditujícímu. Protože to vychází z vlastní zkušenosti. Když vím, že sám jsem některý věci nechytal, že jsem neměl ještě tolik moudrosti, abych to uviděl, to znamená, že to načasování ještě nebylo tak, abych to mohl vidět. A jako terapeut, když vidím u klienta, že to nevidí, tak bych to mohl tomu klientovi začít cpát. Že bych mu ten prožitek interpretoval. Stejně by to šlo i u toho meditujícího. Ale já mám respekt k lidem v tom smyslu, že oni jsou schopni přijít často na vlastní způsoby, nebo vlastní nástroje. A že mají vlastní tempo. Individuální, vycházející z osobnosti, ze schopností, dovedností, nebo ze zátěže, kterou si nesou ze svého života. A dokud klient není připravený jít do té citlivé zóny, tak tam fungují obrany, které ho chrání. Pokud by se psychoterapeut snažil ty obrany prolomit za každou cenu, tak toho klienta poškodí, ublíží mu. Je třeba, aby to respektoval. A to je ta míra trpělivosti, která vychází ze skutečnosti, že to nejde jinak, protože jinak někoho poškodím.

A stejné je to u meditujícího. Tam dokonce, kdybych já mu šel v uvozovkách mnohem víc naproti, no tak ho taky poškodím, protože se mu můžou otevřít věci, na které nebude ještě připraven. Mohla by se mu otevřít jeho citlivá zóna a prožije retrauma. Takže ta trpělivost, o které hovoříš, vychází jednak ze soucitu, že rozumím, že ten člověk má utrpení, ale že ještě není schopen ho vidět, prokouknout. Já mu můžu někdy jemně poukazovat, ale určitě mu to nebudu v uvozovkách rvát před obličej a říkat: “vždyť to tady máte přece úplně jasný!“ To je nesmysl.

Mám tu zkušenost u klientů psychoterapie, že oni si k tomu nakonec dojdou. Že tam jde jenom o rafičení podmínek, stejně jako v meditaci. Například nastavit určitý program, vytvořit klidné prostředí, nebo dávat stručnou instrukci. To není o tom, že my jim říkáme, jak ta skutečnost vypadá. My jenom vytváříme podmínky, aby se na kurzu cítili dobře a sami se dostali k prožitku skutečnosti.

Tím se dostávám k jedné z těch prvních otázek. Aby tady opravdu nemuseli nic jiného než sedět v meditaci, chodit v meditaci. Aby mohli papat, spinkat a umývat se. A dělat to všímavě. A jinak nemuseli nic. Jenom stále zaznamenávat to, co probíhá v jejich mysli. S tím, že oni postupně, každý dle svých schopností, mají progres a poznání. A podobnou věc dělám jako terapeut. Když ke mně přijde klient, tak mu vytvářím podmínky. Tím, že se ho třeba ptám, vyjadřuju empatii, nebo zrcadlím. Když on má například bolest, tak já se k němu dokážu empaticky dostat. Říkám mu, no jasně, to musí být pro vás těžké. Takže tím ho nemanipuluji, neříkám mu, jak co má dělat a vidět. Ale jenom ho doprovázím. A to je to klíčové. A když tohle vím, tak nemám tu potřebu za každou cenu ho dovést k něčemu. 

K: Co bys popřál čtenářům nakonec? 

Z: Ať už se rozhodnou jakkoliv, tak aby byli schopni vždycky zvážit, kdy je to jejich rozhodnutí, které činí a kdy je to na základě nějaké indoktrinace. Ať následují jejich vlastní autonomní svobodné rozhodnutí – to je takové poselství této tréninkové metody.