Libuše Peticová: Jiný pohled na meditaci

Již několikrát jsem se zúčastnila jako meditující čtrnáctidenního kurzu Satipatthána-Vipassaná. Bylo to pro mě náročné, ale výsledek, který mi celý zásed přinesl, je nezměrný. Každý, kdo absolvoval takovýto kurz, mi dá jistě za pravdu. Chtěla bych ale nyní přiblížit ty, kteří mají tu možnost jak zprostředkovat a poznat vlastní moudrost a cestu ke svobodě od utrpení, učitele a organizátory.

Po posledním meditačním zásedu jsem si řekla, že to zkusím, jaké je to být taky na té „druhé straně“, účastnit se kurzu jako organizátorka. Přijala jsem nabídku Evičky Mezuliankové pomáhat s organizací zásedu. Úlohu jsem měla zjednodušenou v tom, že jsem to dělala na kurzu samotném. Pozvání učitelů a tu větší, podstatnější část organizátorské práce, jakou bylo vytvoření pozvánek, programu, zajištění objektu, různé finanční vypořádání a spoustu prací s tím souvisejících, to vše již zařídila Evička sama. Vzala jsem si tedy dva týdny dovolené a odjela do Loučky u Litovle.

Přijela jsem do centra již o den dříve, abych ještě zastihla organizátorku předchozího kurzu Dibba Vihára, Alenku Rejdákovou. Tam jsem se nejprve přivítala s učiteli Ctihodným Ayukusalou Therou, Romanem Hytychem, Lukášem Mezuliankem, Zdeňkem Trávníčkem a s dalšími lidmi, které jsem znala již z předchozích meditačních akcí. Po ubytování jsem s Alenkou doladila předání organizace, tedy vše co se týkalo rozdělování pokojů, přebírání knih a publikací. Od Evičky jsem převzala seznamy účastníků, studijní materiály a spoustu dalších věcí, potřebných pro chod kurzu. Ještě týž den dopoledne skoro všichni meditující z právě končícího kurzu odjeli a já zůstala s učiteli připravena přivítat nové příchozí. Kolem šesté hodiny večer byli všichni na místě a ubytovaní. Mezi účastníky byli i meditující z Německa. S učiteli jsem se dohodla, jak bude vypadat program po večeři. Jako organizátorka jsem při jídle seděla s učiteli u stolu, což bylo pro mě zdrojem inspirace, poučení, ale i legrace. Prostě bylo mi tam dobře. Při večeři byli účastníkům představeni učitelé, Ctihodný Ayukusala Thera, Lukáš Mezulianek a Roman Hytych. Poté jsem je seznámila s organizačními záležitostmi. Měla jsem trochu trému, když Ctihodný Ayukusala Thera překládal moje slova do německého jazyka a snažila se v češtině formulovat co nejpřesněji, ale nakonec jsem to zvládla. Po večeři byl uzavřen kontrakt, regulující vztah mezi účastníky a učiteli, jakož i další podmínky, mezi něž patří dodržování ušlechtilého mlčení. Potom celou budovou zavládlo ticho. Meditující se uzavřeli do sebe, a mě začala meditační dovolená.

Meditační zásed začal. Bylo to pro mě něco úžasného a já si to vychutnávala plnými doušky. Všude bylo ticho, v celém objektu klid. Najednou jsem si začala uvědomovat tu pohodu. Měla jsem pocit, že se vznáším v oblacích v porovnání s posledním pracovním týdnem před odjezdem na meditační zásed. Nevadilo mi, že každé ráno vstávám před pátou hodinou, abych zvonila budíček a začátek ranní meditace. Během dne jsem každou hodinu a půl prozvonila celý dům i zahradu. V deset hodin večer jsem zamkla dům. Věděla jsem, že jsem meditujícím dvacetčtyři hodin denně stále k dispozici; a přesto jsem měla spoustu volného času pro sebe. Mohla jsem meditovat, tedy sedět i chodit čankamanu, nebo jen tak sedět a pozorovat mraky na obloze, jak se mění v různá zvířata… Mohla jsem si číst svého oblíbeného Castanedu, chodit na procházky, do lesa na houby, dělala jsem prostě všechno, co si člověk může na dovolené přát. Byla jsem tak spokojená. Nemusela jsem vařit, mýt nádobí, uklízet, chodit do práce, nemusela jsem řešit žádné pracovní problémy… Bylo to úžasné. Vůbec mi nevadilo, že vstávám před pátou ráno. Odměnou za práci mi bylo vidět ty mladé lidi kolem sebe, jak se vzdalují běžnému bytí, jak se mění výraz jejich tváří, za kterými probleskovala Buddhovská povznešenost. Měla jsem možnost vidět, jak při meditaci vyzařují krásu, světlo, soustředění, ale také jak někdy zvládají bolest nebo neklid. Pokrok v meditaci může vyžadovat i vyrovnání se se starými problémy. A přesto každé ráno účastníci vstávali a šli do toho zas a znova, den za dnem, aby plnili Buddhovo poslání a čistili svou mysl. V takových chvílích se mě zmocňoval obrovský obdiv a úcta k nim. To ve mně vyvolávalo soucit a lásku. Bylo velmi inspirující být svědkem takové proměny.

Občas jsem sedávala v altánku, sama v celé zahradě, pila bylinkový čaj a sledovala ptáky, jak létají okolo mě, jak poskakují po trávě. Tu a tam mě vyrušil rychlý pohyb veverky, skákající z větve na větev. Při pozorování přírody se mi vybavovaly vzpomínky. Najednou jsem se ocitla na Srí Lance v klášteře v Hokandaře při „gilan pasé“ (při odpoledním rituálu pití čaje) se svými učiteli Ctihodným Ayukusalou Therou a Ctihodnou Vajirou. Panoval tu stejný klid a pohoda jako tam a tehdy. V čase, kdy meditující sedávali v meditační místnosti, jsem chodívala na krátké večerní procházky. Slunce už v tu dobu ztratilo svůj žár, pofukoval mírný vánek a já procházela višňovou alejí. V tom tichu podvečera jsem slyšela hluboký bzukot včel, které si pochutnávaly, zrovna jako já, na těch tmavě rudých višních. Utrhla jsem si pár višní ze stromu rovnou do pusy. Připomnělo mi to dětství. Několikrát denně jsem si sedávala pro meditaci klidu. Prožívala jsem báječné chvíle. Když jsem jednou přišla z lesa s malým úlovkem hub, ale promočená až na kost po krátkém slejváku, těšila jsem se na meditaci. Vypadala jsem, jako když si stoupnu oblečená pod sprchu. Rychle jsem se tedy vysprchovala, převlékla do suchého oblečení a zasedla do meditace. Venku bubnovaly kapky deště na okenní tabule. Na začátku meditace Lukáš připomněl období dešťů na Srí Lance. Začalo se stmívat, mě bylo příjemně teploučko a už jsem jen vnímala nádech, výdech, nádech, výdech….. Úžasná meditace klidu. Meditovalo se i u oběda, všímavé kousání a chutnání. A pak, jak já milovala polední siesty. To jsem si pěkně zalezla do postýlky a nechala se ukolébat dechem do lehkého spánku. Po probuzení jsem si dala čaj, přečetla pár stránek z Cesty do Ixtlanu a šla zase meditovat. Takový čtrnáctidenní přepych jsem si mohla dovolit jen v klášterním prostředí meditačního zásedu, které tady bylo vytvořeno.

Jako organizátorka jsem nahlédla i tak trochu do „kuchyně“ učitelů. Až nyní mi došlo, kolik úsilí, energie a času ze sebe vydávají a jak velkým darem je jejich učení Dhammy. Viděla jsem, jak reflektovali každé meditační sezení se Ctihodným Ayukusalou Therou, jak se denně připravovali na večerní přednes Dhammy, aby co nejlépe a co nejsrozumitelněji přiblížili meditujícím Buddhovo učení. Obdivovala jsem jejich nezměrnou trpělivost, soucit a schopnost empatie. Viděla jsem jejich zájem o každého jednotlivce, schopnost vždy a za každé situace naslouchat a být k dispozici. Za celou dobu kurzu jsem je neviděla unavené či rozladěné. Vše měli vždy připravené, nic neponechávali náhodě. Sdílela jsem s nimi i jejich smysl pro humor. Jednou ráno jsem vařila čaj a říkám: „Bhante, já jsem uvařila čaj, ale nevím, jestli nebude hnusnej, já nevím, jestli jsem ho uvařila správně.“ A Bhante se mě zeptal: „A předehřála jsi konvici?“. „Ano, Bhante“. „A kolik jsi tam dala pytlíků čaje?“ „Dva“. „No, to jsi mohla dát tři.“ „Hm“. Pak se obrátil na Romana a zeptal se ho, zda by řekl, že ten čaj je hnusnej. Roman, který o ničem nevěděl, řekl: „Ne, Bhante“. Mezi tím Bhante již čaj ochutnal. Já jsem si odešla do kuchyně pro talířek, a když jsem se vrátila, zeptala jsem se: „Bhante, tak jakej byl ten čaj? (v domění, že mi Bhante řekne, že byl dobrý). A Bhante se na mě podíval a rychle řekl: „Hnusnej“. A já se začala dusit smíchy, ale potichu, abych nerušila meditující.

No a tak všechno běželo „ sugato“, tedy snadno a já si užívala poslední sluneční dny léta v Loučce. Blížil se konec kurzu a já měla opět trochu té organizátorské práce. Připravila jsem si tištěné materiály, knihy k zakoupení a další materiály. Jedna z meditujících dívek se stala organizátorkou dalšího kurzu, takže jsem jí předala všechny potřebné věci a informace.

Bylo příjemné vidět, jak si po kurzu meditující mezi sebou povídají, usmívají se a jsou šťastní. Změna oproti začátku kurzu byla očividná. Těšili jsme se na zvládání každodenního života. No a já si pomalu začala balit svůj batoh s trochou nostalgie, že už zas jeden kurz končí. Ráno jsem se při snídani rozloučila s učiteli, poděkovala jsem jim za všechno a vyrazila směrem na nádraží. Domů jsem si přivezla spoustu nových zážitků a vzpomínek, zklidněnou mysl, sklenici sušených hub a po dobře vykonané práci spokojený pocit.